Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stává se často, že když něco anebo někoho pojmenujeme jako zvláštního, většinou tím chceme spíše diplomaticky sdělit svůj skutečný a ne příliš pozitivní názor. Stává se to sice často, ne však vždycky. Debutové album norských WOLVES LIKE US je zvláštní. Vskutku výstižnější pojmenování jeho obsahu mě stále ne a ne napadnout. „Late Love“ je prostě počinem neobvyklým, ale ne díky tomu, že by se jeho případný kritik bál pojmenovat věci pravými jejími, nýbrž proto, že je albem velice zdařilým. Tak nějak zvláštně zdařilým.
Způsob, jakým dokázala tato čtveřice spojit dohromady několik různých vlivů je totiž stále poměrně málo slyšený. Skoro až zvláštní, když už se nedokáži odprostit od tohoto slova. Na povrchu to zpočátku celé zní jako další variace na stále oblíbené post-metalové téma. Zvuk nejvíce připomene produkce posledních dvou desek ISIS a tak nějak automaticky vás tohle jméno napadne jako první.
Jenomže zanedlouho příjde moment, kdy se poprvé ozve hlas Larse Kristensena a všechno je najednou jinak. Podmanivě nakřáplý vokál plný emocí posouvá hudbu této skupiny rázem někam směrem k punkrockové dravosti. Tohle platí hlavně pro úvodní píseň. Ostrá jízda „Burns Like A Paper Rose“ okamžitě upoutá pozornost právě díky oním zmiňovaným kontrastům. Kontrastům, které však nacházejí až překvapivě rychle společnou řeč.
Následující „Deathless“ představuje zároveň i jeden z vrcholů alba. Nostalgická ústřední melodická linka, táhnoucí se celou její krátkou délkou, prozrazuje, že tady nebude nouze ani o vlivy prachem zapadlého stoner rocku. Ve své podstatě až směšně jednoduchá skladba dokáže zacílit s přesností špičkového policejního střelovače. Stačí jen vymyslet geniálně chytlavou melodii, jejíž vokální přednes si vezme na starost odzbrojující hlas, který vám sice připomene leckoho, ale stejně to nebude nic platné, a výsledek je zaručen.
Na podobném principu funguje celých těch bezmála 40 minut, ovšem sluší se dodat, že zas tak triviální to s hudbou WOLVES LIKE US nebude. Tím se opět navracím k synonymu zmiňovanému v úvodu této recenze. Postup, jakým se tito Norové rozhodli namíchat tak lahodný a nepodbízivý koktejl totiž zvláštní prostě je. Zpočátku se v něm totiž plácáte a snažíte se jeho chuť pevně uchopit, leč nejde to. Hardcorové ozvěny se v ní mísí s punkrockovým optimismem a post-metalovou melancholií takovým samozřejmým způsobem, že si položíte otázku, proč to sakra takhle už dávno nenapadlo dělat někoho jiného?
Skoro to až vyznívá, že máme co dělat s velice originálním uskupením, ale tak to samozřejmě není. Norové jen prostě pojali současné metalové(?) žánry po svém, ale jejich hlavní metou (naštěstí) zůstalo tvořit písně. Písně, které se vrývají pod kůži, které nabídnou pestrý svět různých nálad a pocitů a které lze ve všech případech nazvat přinejmenším jako písněmi zdařilými. Nezřídka totiž nabídnou chvíle bezbřehého posluchačského nadšení („Deathless“, „We Speak In Tongues“ anebo „My Enemy“ nestydící se koketovat ani s hardrockovými vlivy), aby i v těch „slabších“ momentech („Old Dirty Paranoia“) nepřestávaly bavit.
„Late Love“ je albem, jenž nemá problém si svého posluchače získat ihned. I přes jeho vyzdvihovanou zláštnost si nenárokuje žádné pečlivé studium a přesto má dostatek síly na poskytnutí dlouhodobě vyhledávaného poslechu. Skandinávská dravost mísící se s těžce sdělitelnou mixturou melancholie a radosti to tentokráte vyhrává na celé čáře. A přitom je to prostě pořád jen obyčejný rock`n`roll. Zvláštní.
1. Burns Like A Paper Rose
2. Deathless
3. Sin After Sin
4. Old Dirty Paranoia
5. Secret Handshakes
6. Shiver In The Heat
7. We Speak In Tongues
8. Gone To Dust
9. My Enemy (Afghan Whigs cover)
10. To Whore With Foreign Gods
zaujimava, aranzersky originalna doska... je to post, je to chytlave... velmi silnou zlozkou je spev, ktory je sice miestami falosny, ale aspon ziadna digitalna sterilita na obzore... a Deathless je fakt paradna radiovica... :-))
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.
Prvotina řecké gothic metalové kapely. Moderně znějící nahrávka, která nezapře svou inspiraci v hudbě z přelomu tisíciletí. Stylově jsou blízcí o generaci starším PENUMBRA a podobně jako zmínění Francouzi se nenechávají svazovat žánrovými mantinely.
Je divné použit u tak dřevního stylu jako doom metal přídavné jméno futuristický, ale přesně tohle STRATALITH je. Originální projekt z New Yorku balancuje někde mezi progresivní náladovkou, doomem, industriálem a možná i djentem.
Mathrock z New Yorku, který nepidliká. Spíše přepíná mezi až doomovými hutnými riffy a prog metalovými kvapíky. Zajímavý stylový hybrid, s ostrým zvukem od Kurta Balloua.
Francouzi pokračují v cestě nastolené na minulém albu "Eroded" a znovu servírují svůj specifický pohled na moderní melodický progresivní rock/metal. Osobité kouzlo lehce vychladlo, ale skladby typu "Elevate" mají stále svou sílu.
Style over substance mi u Eggerse a remaku expresionistické klasiky tolik nevadí, hlavně když Jarin za kamerou opět maluje. Větší hřích je, že tahle předfreudiánská balada o překrveném klitorisu a vilném Rumunovi je dost anemická. Pár pohlednic nestačí.